ČFO > 00 - Česká foosballová organizace > Novinky > Rozhovor s Michalem Petrovem

Rozhovor s Michalem Petrovem

13.2.19 | Josef Souček Přečteno: 403×

V rámci seriálu Stalo se před dvaceti lety, který mapuje 20 let historie ČFO vám přinášíme rozhovor s Michalem Petrovem.


Vzhledem k tomu, že v listopadu bylo České foosballové organizaci již dvacet let, přizvali jsme tentokrát k rozhovoru pamětníka Michala Petrova, který stál u zrodu organizace a  fotbálku Rosengart. I nadále se mimo jiné stará o to, aby byly fotbálky v provozovnách v co možná nejlepším stavu.


Ahoj Michale, ČFO vznikla 20. listopadu 1998, co tomu předcházelo?

Koncem devadesátých let se začaly fotbálky vracet do hospod, většina z nás si na ně pamatovala převážně z vojenských let a rekreací ROH. V té době už jsme měli poměrně dost zkušeností v šipkovém sportu. Proto bylo logické, přenést je do sportu fotbálkového,  tak vlastně ČFO vznikla.

Na konci devadesátých let se fotbálek hrál jen v pár barech po Praze, úroveň hry nebyla taková a šlo o to být hlavně rychlý. Pravidelné turnaje byly pouze v Luis Cyphre – dnešní Woodoo. To v Ostravě se hrálo mnohem více a až na pár výjimek byla česká špička z tohoto regionu. Jak došlo k propojení mezi Ostravou a  Prahou?

Na to si vzpomínám velmi dobře. Jeli jsme do ostravské Rokle. Jednak na zkušenou, jednak s pozváním na 1. mistrovství republiky. Tehdy jsem se seznámil s Bubnem, hodně jsme si povídali o fotbálcích, a samozřejmě jsme si taky zahráli. Dostali jsme pěkně naloženo, ti kluci byli na tehdejší poměry strašně rychlí. Nakonec jich přijelo na M ČR poměrně dost a zcela ho ovládli. Jejich nadvláda pak trvala ještě několik let.


Osobně jsi se podílel v roce 1998 a 1999 na vývoji prvních prototypů fotbálků Rosengart, co bylo největším oříškem?

V začátcích byl asi největší problém s vnitřním mechanismem. Dělali jsme tehdy koryta a branky z plechu, měli jsme sice šikovného klempíře na severní Moravě, jenže byly z pozink plechu a dlouho nevydržely.Často se rozpadaly už při transportu. Pak se vyměnily za dřevěné, které dobře fungují dodnes.Taky byly velké problémy s mechanickými mincovníky, které byly dost poruchové a daly se celkem snadno ošidit.


V čem vidíš z hlediska údržby největší problém dnes?

No, to je pořád dokola…čistota,čistota,čistota. Přemazáváním se na tyčích a průchodkách drží olej, který dokáže fotbálek pěkně ušpinit. Taky nějaké to vylité pivko udělá na ploše pěkné fleky.


K popularitě fotbálku významně přispěl v roce 2000 Rapid Cup, který jsi organizoval a moderoval. Jak vzpomínáš na tuto akci, kde si vítěz (Milan Reljič – Petr Mazur) odnesl 40 000,- Kč v hotovosti a zájezd na finále Ligy Mistrů k tomu?

Jo jo… Rapid byla dobrá akcička. Objížděli jsme tenkrát jako pořadatelé turnaje po celých Čechách a užili si spoustu legrace. S Relíkem jsem se znal už z M ČR a jeho hru jsem vždycky obdivoval. Vyhrál celý turnaj, moc jsem mu to přál.


Hrál jsi první ročník Rosengart ligy za tým Bull dog´s, co se ti z té doby vybaví a proč jsi pověsil kariéru fotbálkáře na hřebík?

Já jsem ve fotbálku nikdy nebyl žádná hvězda. I když mě hodně bavil, žádných velkých úspěchů jsem nedosáhl. Ligový tým jsme založili hlavně na podporu ligové soutěže. Dneska si občas zahraju, ale chybí čas. Takže jsem hodně rekreační hráč.


Za dvacet let co se staráš o fotbálky jsi zažil mnoho kuriózních příhod, jaká ti přišla nejhumornější?

Určitě ta z dřevních dob. Měli jsme se prezentovat na veletrhu Sport Prague. Večer jsme ještě s Márošem (Jan Mareš – tehdejší prezident ČFO) dodělávali v garáži první fotbálek Rosengart. Přivezli jsme tehdy od truhláře dřevěná madla. Jako nezkušení jsme si nechali poradit..“Kluci  to se nemusí vrtat, přilepte to Lukoprénem“. Zkušeného truhláře jsme poslechli, fotbálek jsme dodělali a před půlnocí jsme dorazili na Strahov. Ráno začala výstava a z ostudy kabát. Fotbálek se těšil docela velkému zájmu, ale po pár hrách se madla samozřejmě uvolnila a bylo po parádě. Od té doby je vrtáme, a jistíme pružným kolíkem.


Proč myslíš, že fotbálek stále nedosahuje takové popularity jako šipky?

Šipky mají určitě hlubší kořeny a dlouhou historii. Taky jsou hodně mediálně podporované a přenosy z turnajů MS jsou velmi sledované, podobně jako třeba snooker. Je to hodně o penězích, sponzorech a propagaci.


Myslíš, že se někdy v budoucnu dočkáme toho, že šipky či fotbálek budou na Olympiádě?

I když bych si to moc přál, nemyslím si, že by to tak v budoucnu někdy bylo. Podle mě je víc adeptů na olympijskou účast. Spíš se dočkáme třeba bowlingu. A upřímně  jak na šipky i na fotbálek společnost pohlíží převážně jako na hospodský sport spojený s alkoholem a nezbytným cigárkem, což se s olympijskými ideály moc neslučuje.


Co říkáš na úspěchy, kterých dosahuje Česká reprezentace v současnosti?

Nemám poslední dobou moc času, takže to znám bohužel jen z doslechu. Vím, že máme výbornou repre a dlouhodobě jsme fotbálkovou velmocí. Martin Douša je celosvětovou hvězdou a kapitánem reprezentace, máme i velmi dobré juniory. Věřím, že na World Cupu předvedou všichni to nejlepší. Držím palce.


Mezi tvé koníčky patří mimo jiné vysokohorská turistika. Jakou nejvyšší horu si zdolal a máš v tomto směru ještě nějaké vyšší ambice?

Hory jsou moje velká láska. Splnil jsem si klukovský sen, byl jsem několikrát v Nepálu. V roce  2016 jsme vylezli na Lobuche Peak 6.119 m. Byl to nepopsatelný žážitek. Ale líbí se mi i v Evropě, mám slezený nejvyšší vrcholy několika států. A ambice? Hele, v září mi bude 62, to už se moc na ambice nehraje. I když jsem  pořád dost aktivní, tak samozřejmě síly ubývají. Hlava by chtěla, ale tělo se vzpouzí. Ale příští rok se chystám zase do Nepálu, ve hře je ještě jedna šestitisícovka, tak uvidíme. Znáš to, nikdy neříkej nikdy.


V dobách časopisu Trefa tě mohli čtenáři často vídat v karaokové příloze. Jak jsi začínal se zpěvem a jakými kapelami jsi prošel?

Hudba je taky velká kapitola v mým životě. První koncert jsem měl v roce 1973, to jsi asi nebyl ještě na světě...Tehdy jsme hráli country, a po působení v několika kapelách jsem zakotvil ve formaci Naruby grass. Byly to krásný časy. Fesťáky, holky, chlast. V roce 1982 jsme dostali žánrovou Portu.

Pak přišlo období heavy metalu, kam jsem přesedlal na popud kamaráda Milana Krištofa ze skupiny Autogen. Taky moc hezké období. V roce 1988 jsem toho ale nechal, a začal se věnovat rodině. Dneska si už jenom občas zabrnkám s kamarádama u grilu, i když vlastně už pomalu víc jíme, než hrajeme.


Díky za rozhovor a  přeji hodně štěstí při zdolávání nepálských vrcholů.