ČFO > 00 - Česká foosballová organizace > Novinky > Rozhovor s Matějem Volkem

Rozhovor s Matějem Volkem

8.3.18 | Josef Souček Přečteno: 947×

Přinášíme vám obsáhlý rozhovor s reprezentační stálicí a členem výkonného výboru ČFO Matějem Volkem, který se v nedávné době osobně účastnil ITSF kongresu ve Španělsku.

Ahoj Matěji, v nedávné době ses osobně účastnil ITSF kongresu ve Španělsku. Co ti toto setkání dalo a nejvíce tě zaujalo?


Ahoj Josko. Za největší osobní přínos jednoznačně považuji motivaci, kterou jsem si ze setkání odvezl. Dlouhodobě se táži sám sebe, proč se věnuji rozvoji fotbálku. Nalézt odpověď opravdu není snadné. A motivaci také ne. Nepřináší mi to nic, čím bych mohl vynaložené úsilí vynahradit. Je to vlastně hodně nevděčná činnost, za kterou dostávám pravidelně "vynadáno". Na kongresu jsem sice odpověď nenalezl, ale poznal jsem více organizátorů z jiných zemí, kteří si kladou stejné otázky a prožívají podobné příběhy. Jediná ne příliš uspokojivá odpověď je ta, že stolní fotbal máme natolik rádi, že nám nezbývá, než jej velebit. Nejvíce mě zaujala myšlenka, kterou se již delší dobu zabývám, jakým způsobem prezentovat fotbálek, aby získal vřelé hodnocení širší veřejnosti. Myslím si, že nestačí dělat z fotbálku sport, to si samo o sobě respekt (ani sponzory) nezíská, byť je to velmi důležitý prvek. Je potřeba hledat společenský přesah. Mně osobně se líbí vize fotbálku jako nástroje osobního rozvoje, pro sociální práci, vhodného k propojování komunit, nástroje pro zlepšení kvality života společensky vyloučených skupin, rehabilitaci, prvek vhodný k rozvíjení motoriky, koordinace a práce v týmu nejen u dětí, vhodný nástroj k dobročinnosti. Nevěřím, že má fotbálek potenciál významného růstu sám o sobě, neměl by to tedy být jen fotbálek pro fotbálek, ale fotbálek pro něco většího, smysluplného.




S jakými cíli jsi na kongres odjížděl a s jakými výsledky ses vrátil?

Mými hlavními cíly bylo kladně prezentovat foosball v ČR, zlepšit naši pozici u ITSF, více nás zapojit do globálních aktivit a podrobně se informovat o dění v Itsf. Prezentace našich aktivit se setkala s pozitivní odezvou. Byl jsem velmi mile překvapen, s jakým respektem a kladným hodnocením se o ČR vyjadřovali delegáti z Německa, Rakouska, Británie a dalších zemí. Co se týká konkrétních výsledků, musíme si ještě počkat na výstupy dalších jednání, kde se mimo jiné řeší spolupráce s DTFB (org. německého foosballu), zapojení více našich členů do ITSF komisí, podpora handicapovaných hráčů od FICB (hlavní italská org.) prostřednictvím firmy Roberto sport a další. Takže by se vlastně dalo říct, že jsem tam jel prezentovat naše výsledky a přivezl zpět nové cíle.


Jaké největší problémy momentálně řeší ITSF?

Co se týká vnějších problémů, tedy náplně činnosti ITSF, ústředním tématem je určitě fotbálek na Olympijských hrách. Pod tímto ambiciózním cílem se skrývá celá řada důležitých prvků, např. členství ve WADA (antidoping a jeho aplikace), uznání fotbálku jako oficiálního sportu v členských zemích nebo rozšíření organizovaného hraní ve světě. Co se týká vnitřních problémů, myslím, že jsou dost podobné jako u menších foosballových organizací - nedostatečné financování, málo lidských zdrojů, krátkodobá životnost aktivit plynoucích pouze z nadšení a určitá nesystematičnost až chaos ve vnitřních strukturách.  



Mluvil jsi i s ostatními účastníky kongresu, v čem jsme oproti nim pozadu a v čem třeba naopak vpřed?

Určitě nám chybí léta herních i organizačních zkušeností, kontaktů a určité vyzrálosti oproti západu, kde se fotbálek organizovaně hraje o zhruba 30-50 let déle, na druhou stranu to může být i výhodou, může nám to hodně práce ušetřit, když se budeme inspirovat jejich zkušenostmi, můžeme se vyvarovat mnoha chyb.
Myslím, že jsme především hodně pozadu v hráčské mentalitě. U nás se mnoho hráčů cítí být sportovci. Takový hráč bývá často rozhořčen, že se mu nedostává cti a slávy v okolí, že za svou zábavu není ohodnocen jako profesionální sportovci a nemá zázemí jako v komerčních sportech, které zná z televize. Svou frustraci pak hlučně šíří do svého okolí. Avšak málokterý je ochoten se jako sportovec opravdu chovat, dřít na sobě, nebo jiným způsobem celé věci přispět (myslím si, že sportovní přístup nalezneme nanejvýše u deseti českých hráčů, a i to je možná přemrštěné). To například takoví Němci (které považuji za současný vrchol foosballového dění) si dobře uvědomují, že se stále jedná především o naši zábavu, kterou si musíme tak trochu udělat sami. Vždy mě fascinuje, když jsem v Německu na turnaji, kolik dobrovolníků s turnajem pomáhá a kolik hráčů je zapojeno do organizačního dění vůbec! To si u nás nedovedu představit. Ale to je celospolečenský problém promítající se do všech oblastí našich životů sahající hluboko do historie, přístup pro Čechy typický. Nedávno jsem sledoval diskuzi, kterou vyvolal dotaz Tomáše Džurdženíka: Proč se čeští hráči nevyrovnají světové špičce? Otázka to určitě není špatná (byť s ní tak úplně nesouhlasím - pár českých hráčů do světové špičky rozhodně patří), ale myslím, že je položena špatným směrem. Správně by si ji měl položit každý sám, tedy: Proč se já nevyrovnám světové špičce? Na to je už o poznání snazší odpovědět, každý to dobře ví, nebo alespoň tuší. Musíme změnit vlastní přístup, sami hledat cesty, jak fotbálku přispět, ať už kvalitou své hry nebo čímkoli jiným. Nemůžeme stále jen na něco čekat a spoléhat, že to udělají ostatní. Pokud něco opravdu chceme, tak za tím SPOLEČNĚ pojďme, nebo o tom, prosím, raději nemluvme.


Při pohledu do výsledkových listin mezinárodních turanjů je jasné, že problém nové hráčské krve netrápí jen nás. Hodlá v tomto směru ITSF podniknout nějaký významný krok a pomoci národním organizacím ve zlepšení?

Je to opravdu problém, který snad s výjimkou Itálie, Španělska a jiných temperamentních národů, kde se hraje svižnější herní styl, trápí většinu organizací. Problém, myslím, spočívá ve snaze vnutit sportovní herní přístup (a s ním spojený herní styl, kde je více kladen důraz na preciznost a výsledek, než na relaxaci, zábavu a průběh hry) všem. Chybí nám vcítění do hráčů, pro které je fotbálek opravdu jen koníčkem a kteří si žádné velké ambice nekladou, a takových je 99% vyznavačů této krásné hry. Například u nás byla obrovská chyba ČFO a Rosengartu, že pod tlakem špičkových hráčů v jednu chvíli přeměnili veškeré dění i typ stolu výhradně sportovním směrem. Tenkrát jsme přišli o 60-70% hráčské základny (Ti lidé většinou stále hrají, ne soutěžně, ale pro zábavu) a hodně tím přivřeli dveře novým hráčům. Dle mého názoru mají fungovat obě organizační větve vedle sebe, každá pro jiný typ hráče, pro jiný druh seberealizace. To je asi důvod, proč po letech diskusí přijalo ITSF do rodiny také italské a španělské herní styly, kterými mnoho hráčů tak trochu pohrdá pro nedostatek sportovní úrovně. Je však dobré vědět, že tyto národy mají největší hráčskou základnu na světě. Co se týče pomoci od ITSF, jsem skeptický, mám spíše dojem, že ITSF potřebuje pomoc ostatních.



Jsi hlavním koordinátorem spolupráce ČFO a nízkoprahových klubů, jak bys za dobu co působíš ve výkonném výboru ČFO zhodnotil tuto spoluprácí, co tě nejvíce těší a co naopak trápí?

Spolupráci hodnotím velice kladně, v prostředí Nzdm je uvolněná atmosféra a jejich pracovníci jsou otevření a příjemní lidé, což mi vyhovuje. Zároveň na rozdíl od ostatních aktivit tuto nahlížím jako smysluplnou v širším kontextu, nejde tady zkrátka "pouze" o fotbálek. Velice mě trápí nedostatek finančních prostředků jak ze strany ČFO, tak ze strany většiny Nzdm klubů. Výsledkem není zrovna profesionální výstup, což je rozhodně škoda, jelikož kapacita toho projektu je obrovská a její plnění je pomalé. I přesto se však projekt rozvíjí a mám velkou radost, že v klubech vyrůstají sebevědomí, konkurenceschopní junioři, kteří, pevně věřím, již brzy zasáhnou i do mezinárodního dění na reprezentační úrovni. Tento projekt je pro mě osobně stěžejní a jsem velice rád, že se ho mohu účastnit a poznávat mnoho inspirativních lidí, kteří mají vyšší motivaci, než vydělávat peníze. Rád bych poděkoval všem sociálním pracovníkům, kteří mají na projektu lví podíl, ale samozřejmě i klientům Nzdm, kteří na sobě tvrdě pracují.


Proč se podle tebe mají mladí hráči věnovat fotbálku, když v tom nejsou peníze?

Podle mě se mladí lidé mají vážně věnovat smysluplnějším činnostem, než je hraní fotbálku. V tomhle jsem asi špatný trenér, ale nechci nikomu lhát a přesvědčovat ho o tom, jak je skvělý zasvětit život fotbálku, když vím z vlastní zkušenosti, že tomu tak není. Pokud ale vidím puberťáka, kterého zajímají pouze videohry a občas ani to ne, pak je to jiná situace a fotbálek pro něj může být určitou seberealizací, cestou, na které pozná další lidi a třeba pro něj fotbálek bude zkratkou do normálního života a k dalším cílům. V tom vidím určitou sílu fotbálku a cítím ji i z vlastní životní zkušenosti.   



Fotbálek jen tak pro zábavu hraje spousta lidí, proč myslíš, že se neodváží chodit na turnaje a chtít se zlepšovat?

Právě pro to, že to hrají především pro zábavu, která z našich turnajů i herního stylu stále více mizí. To je asi důvod, proč mají Italové a Španělé tak veliké herní základny. Jejich styl neztrácí na atraktivitě a zábavním potenciálu a navíc je i zábavnější podívanou pro nezaujaté hráče. Obrovská výhoda tkví v jednotě stylu začátečníka i nejlepších hráčů, všichni hrají stále stejnou hru od prvního momentu, co se postaví ke stolu až po získání titulu šampióna. Tohle u nás chybí. Pokud hráč nezačíná přímo v tréninkovém centru (kterých je u nás kritický nedostatek a takových hráčů je minimum), má určité povědomí o hře, které ale nekoresponduje s tím, s čím se setká na kvalitně obsazeném turnaji. Musí začínat znova a to se lidem nechce. Navíc málokoho přesvědčíte, aby opustil hru, která ho baví a začal hrát něco, co mu není blízké, jen proto, aby vítězil, to mu jaksi nedává smysl. Fotbálek je pro 99% hráčů zábavou a pro 1% seberealizací. V naší fotbálkové komunitě toto 1% tvoří 80% základny, tak máme často sklon vidět fotbálek pouze tou naší optikou jako tou jedinou správnou, je však třeba si uvědomit, že jsme jen špičkou fotbálkového ledovce a nemáme žádné univerzální právo na pravdu, co je to ten pravý fotbálek (a tu pravdu také nemáme). Asi bychom se divili, že nejpopulárnějším fotbálkem světa nebude Leonhart, Tornado nebo Ullrich Sport, ale značky FASového typu, kterými se u nás vesměs pohrdá. Proto jsem vášnivý zastánce oldschoolu na organizační úrovni. Jako foosballová organizace máme za povinnost věnovat se fotbálku v plné šíři a ne pouze ve sportovní rovině. Sport si zaslouží být na špičce pyramidy, ale pouze na špičce!



Snad se neurazíš, když tě nazvu fotbálkovým fanatikem. Patříš již mnoho let do jádra naší reprezentace a posbíral ve fotbálku spousty úspěchů, čeho bys ještě rád v tomto sportu dosáhl a kam by ses rád s fotbálkem podíval?

Neurazím. Účasti v reprezentačním týmu si velmi vážím, jsem týmový hráč a tyto soutěže mám nejraději. Jen mě mrzí, že se většinou nepodaří složit opravdu silný tým. Pravidelně hrajeme vyrovnané zápasy s těmi nejlepšími a většinou to o kousek (někdy menší, jindy větší) unikne. Mrzí mě, že pro některé top hráče není reprezentace lákavá, jelikož nemohou vyhrát peníze, pro mě je to hlavně čest a výzva. Kdyby mi šlo o peníze, určitě nebudu hrát fotbálek. Věřím, že v nejsilnější sestavě můžeme porazit i ty nejlepší. Byl bych opravdu rád, kdyby se nám podařilo zopakovat zatím jediný historický triumf z WCS na stolech Roberto Sport (1.místo) a uhrát na WC výsledek do 3. místa. Osobně bych rád dosáhl stavu naprosté herní uvolněnosti a koncentrace, zkrátka dostat sám sebe pod absolutní kontrolu. Co se týká organizace, chci naplnit alespoň zlomek ze svých bujných organizačních snů. Určitě bych se rád podíval do všech koutů světa, hlavně do obou Amerik a Asie. Každé nové místo, noví lidé a nový stůl je pro mě vzrušující. Vůbec nerozumím hráčům, kteří preferují monotable, byť si uvědomuji, že z organizačního hlediska to nabízí obrovské výhody.



Světové turnaje objíždíš již více než deset let, kde ti bylo nejlépe a na jaký turnaj rád vzpomínáš?

Obecně mám rád turnaje na Bonzini a v tamním prostředí se i dobře cítím. Čistě herně mám určitě nejraději multitable turnaje. Skvělou turnajovou atmosféru a servis pro hráče umí udělat Volker Groeschl na Tornadu v Německu, velice příjemný je turnaj Thomase Wagnera Lake challange na Garlandu v St. Poltenu a u nás bych vyzdvihl jediný multitable Lukáše Janského Vysočina open, kde se opravdu snoubí zábava a soutěžní vyžití jako nikde jinde. Samozřejmě každý World cup je obrovským zážitkem a vrcholnou záležitostí, ale to už nepatří mezi  akce, kde je člověku "nejlépe", je to dost náročné fyzicky i mentálně.


Co tě za poslední rok v českém fotbálku nejvíce potěšilo a co naopak naštvalo?

Obecně mě dost štve nezdravá rivalita mezi hráčskými skupinami, organizátory a provozovateli stolních fotbalů. Zároveň mě znepokojují neopodstatněné požadavky určitých hráčů, kterých se agresivně domáhají bez jakékoliv účasti na řešení problému. Pokud chceme být úspěšní a konkurenceschopní, nemůžeme si to v naší malé zemi dovolit. Těší mě každý hráč, který si uvědomuje reálnou situaci stolního fotbalu a snaží se stavu aktivně přispět, těší mě každý nový hráč, který se objeví na naší scéně a především mě těší, že žijeme ve šťastné době, kdy si můžeme dovolit věnovat se svým koníčkům a jejich problematiku mít za tu nejdůležitější, byť je to vlastně dost úsměvné.


S jakými cíly se chystáš na dubnové dvacáté M ČR a kdo bude pro tento turnaj tvým spoluhráčem, když Martin Douša bude zřejmě hrát v tu dobu bundesligu?

Budu hrát stejně jako loni s malým velkým zabijákem Dominikem Krhutem z Rožnova, se kterým jsme posledně obsadili 3. místo. Náš cíl je jasný - nechat za sebou zbytek startovní listiny... a pokud by to náhodou nevyšlo, nenechat se tím rozhodit a s úsměvem jít vstříc dalším dnům.



ČFO bude v listopadu slavit 20 let, co bys jí k těmto narozeninám popřál?

Především bych rád poděkoval a poblahopřál Jakubovi s Joskou, že to s námi vydrželi téměř 20 let. ČFO přeji šťastný přechod z puberty do dospělých let třetího desetiletí její existence. 20 let je dost dlouhá doba na ponaučení se z vlastních chyb a uvědomění si, kde jsou kvality a kde nikoliv. Přeji ČFO, aby se chyb vyvarovala a vyzdvihla své kvality tak, aby je mohli všichni právem ocenit a přistupovat k organizaci se zaslouženým respektem. Zároveň přeji hodně sebekritiky a pokory, síly do dalších let, nové sympatizanty a spolupracovníky a hlavně, ať Vás to stále baví a naplňuje!

Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se ti daří nejen kolem rychlých tyči.