WORLD CUP 2010

19.1.10 | Josef Souček Přečteno: 3135×

Reportáž Libora Kodla III. o vystoupení české reprezentace ve francouzském Nantes.

Word cup 2010 aneb David Plasgura 2010

 Před turnajem

Jelikož vedení ITSF (se sídlem v Nantes) nemělo důvod k nespokojenosti s minulým ročníkem finálového turnaje, změna místa konání se nekonala a putovalo se opět do Nantes na západní pobřeží Francie. Tato skutečnost značně přispěla k nemalé finanční náročnosti turnaje, což se nakonec ještě společně s velice vkusně vybraným termínem (těsně po Silvestru ve zkouškovém období vysokých škol) ukázalo býti hlavním nominačním kritériem pro nejdůležitější turnaj sezóny. Když už na to někdo měl peníze, tak neměl čas a naopak, takže nakonec tam v podstatě jel ten, kdo chtěl a mohl zároveň. Konečná nominace vypadala takto:

Mužské jedničky : Ladislav Křepela –  Bonzini, Vojtěch Nykodym  - Garlando, Martin Douša – Tornado

Mužské dvojice: Ladislav Křepela  + Vojtěch Nykodym – Garlando, Martin Douša + Josef Eger – Tecball

Ženské jedničky: Šárka Holomoucká – Tecball, Silvie Vávrová – Garlando, Pavlína Bartošová - Roberto sport , Andrea Maratová – Bonzini, Tereza Penzová – Tecball

Ženské dvojice: Silvie Vávrová + Pavlína Bartošová – Roberto sport, Šárka Holomoucká + Andrea Maratová – Tecball

Juniorské jedničky: David Plasgura – Tecball, Kamil Kačer – Garlando

Juniorské dvojice: David Plasgura + Kamil Kačer - Roberto sport, Hana Jadlovcová + Lenka Šárková -  Roberto sport

Mužské družstvo: Patrick Vanson (trenér), Libor Kodl III. (kapitán), Ladislav Křepela, Martin Douša, Vojtěch Nykodym, Josef Eger, Adam Pernica, Petr Pospěch, Alexandr Velart – Bonzini

Ženské družstvo: Patrick Vanson (trenér), Pavlína Bartošová (kapitánka), Šárka Holomoucká, Silvie Vávrová, Tereza Penzová, Andrea Maratová, Lenka Šárková – Garlando

Juniorské družstvo: Pavlína Bartošová (trenérka), David Plasgura (kapitán), Kamil Kačer, Hana Jadlovcová.

Juniorské družstvo bohužel nedorazilo v kompletní sestavě, postrádalo své nejmladší želízko, co želízko, železnou traverzu v ohni, Dominika Adama. Ten bohužel nedorazil kvůli pokulhávající organizaci, která například v porovnání s tou německou, jež pro svou výpravu, mimochodem nejúspěšnější, neváhala vypravit týmový autobus, vskutku klopýtala. Takže v českém týmu už od cesty kopal každý sám za sebe a mezitím, co 29 uniformovaných německých hlav mělo v 0:45 přistaven autobus, my si před halou řekli ahoj a jali se všelijak dostávat do různých hotelů po Nantes. A přes tuto skutečnost se ženský tým, podle mě, přenést nedokázal, ale nepředbíhejme.

Začněme v „klidu“ na ruzyňském letišti, kde se sešla kompletní československá sebranka, což hrstku zbývajících spoluletců poněkud zneklidňovalo. Aerolinky zamítly naši žádost na československou hymnu v původním znění z úst letušek během předletových instrukcí, tak jsme na truc letušky během instruktáže alespoň rozesmívali, až rozesmáli. Přílet na letiště Beauvais se nesl v duchu zmatku. Sice jsme měli zarezervovaná auta téměř pro všechny, nicméně se mezi námi nenašel dostatek lidí, co by měli řidičský průkaz a embosovanu kartu s osmi sty eury zároveň, takže odjelo jen prvních deset (řidiči, junioři, jedničkáři). O další část se postarala slovenská družina, za což jí věčný dík, stejně jako za to, že nám zbývajícím ještě dvě hodiny po té půjčovali řidičáky, kreditky  a osobní data za účelem přesvědčení či uplacení kohokoli z přilehlých šesti autopůjčoven. I díky tomu, že zkoušet se ve Francii domluvit anglicky, je jako povídat si s lahví minerálky, se nám to nakonec nepodařilo. A tak tam tak stojíme – já, Andy, Adam, Petřík, Pepa, zima, mráz a vítr, že se ani kouřit nedá, a žabí výlet může začít. O zábavu se obstojně stará Pepa. posilněn několika půldeckovými demižónky z letadla a navazuje komunikaci s náhodnými kolemjdoucími v jazyce „francouzském“. Po další půlhodině v útrobách venkovského letiště vítězí reprezentační povinnost nad velice silnou alternativou koupit bednu vín a čekat na letišti, až se zbytek vrátí, a vyrážíme s heslem „život je příliš krátký na špatné zážitky“ do Paříže utratit kapesné za TGV. To bylo poprvé, co jsem měl tu čest podnikat něco společně s dalšími známými firmami Pospěchem a Egerem dohromady, a hesla jsme dostávali celý týden tak, že na nás ve Francii dlouho nezapomenou…

Jedničky a dvojice

Nepopsatelnou atmosféru turnaje popisovat nebudu, koho to zajímá, ať se jede podívat, nebo ať si přečte článek z minulého roku. O jediné rozdíly se letos postaraly světové jedničky. Šárky fotografie přes třetinu stránky na A0 zvětšeného místního deníku, ve kterém o mistrovství celý víkend psali, lemovaly vchod zrovna tak jako její obrovská podobizna finálovou arénu. Frederic Collignon, ten přijel. Přijel vzít si zpátky titul, jenž mu loni zcizil Yannick Correia. Toho sice zpráskal jako psa už ve čtvrtfinále, stejně tak v semifinále i vicemistra Tonyho Spredemana, šampiónem se ale po vítězství 3:1 stal další Američan Ryan Moore a po dvou druhých místech z let minulých (Spredeman – 2009, Atkison - 2008) putuje zlato konečně do Států, v současnosti jednoznačně fotbálkové velmoci číslo jedna. Jako jeden z mála jsem před turnajem nevkládal moc nadějí do dua Kováčik, Křepela. Mé tušení naneštěstí vyplnili oba dva. Pavol vypadl v prvním kole s podprůměrným portugalským hráčem, Láďa ani nepostoupil ze skupiny, kde prohrál mimo jiné s reprezentantem Jihoafrické republiky. Paradoxně Láďu z posledního postupového místa vystrnadil svým posledním zápasem – vítězným –Vojta Nykodym, který s Láďou prohrál v kvalifikaci 7:1… Jak Láďa sám po turnaji uznal, Bonzini nebyla nejlepší volba. Naopak Vojtovi Garlando vyhovovalo, jenže hned v prvním kole narazil na Roberta Athu, rovněž na Garlandu, a to byla rychlá konečná. Nejlépe si vedl Martin Douša, ten při své premiéře příjemně překvapil, zúročil hodiny dřiny na Tornadu ve Woodoo a v kvalifikaci pokořil i Davida Gummesona na jeho domácím stole. Ani on se nepřehoupl přes první kolo, Roman Benz, rakouský šampión, mu vrátil prohru ze základní skupiny.

1. Nasazená – Holomoucká, 3. Vávrová, 4. Bartošová, mezitím 2. Ranff. České dívky letos absolutně „opanovaly“ žebříčky a medaile se čekala. Nemůžu říct, že by hrály vyloženě špatně, ale páté místo Šárky a Pavlíny a dokonce deváté Sily je zklamáním. Své si nakonec uhrály jak Terka Penzová a Andy Maratová, když se kvalifikovaly. Třetí místo obhájila Ekaterina Atanasová (BUL) s Biankou Moenen (HOL) a suverénní vítězkou je po finále s Amalií Bremer (DÁN) žena sezóny Sandra Ranff z Německa. Na výběru stolů je jasně vidět, jak moc nám schází domácí stůl…

Kolem chlapů bylo rozruchu dost, o ženském neúspěchu se hovořilo mnoha jazyky a mezitím nám v tichosti zachraňovali čest junioři. První bronz si David Plasgura nasadil na krk po jedničkách, které vyhrál velice talentovaný Timi Wickenmeier (NĚM), druhý pak společně s Kamilem Kačerem ve dvojicích. Tam se z vítězství radoval „věčný junior“ Troels Trier společně s Emilem Saverym z Dánska.

Seniory zatím nemáme (a dlouho mít ani nebudeme), zato Německo jich má na rozdávání – dohromady se jich zúčastnilo osm. Z nich nejlepší Ullrich Stöepel si odvezl double. Parťákem ve dvojicích mu byl Hans Friedrich Kircher.

Dvě zlata přidá do sbírky i Sandra Ranff. Na druhém místě nechala se Simone Burkhardt skvěle hrající Francouzky Marine Pohl a Anais Noel, přemožitelky Pavlíny Bartošové a Silvie Vávrové, prvních nasazených, ve čtvrtfinále. Ani tam ale nedošla Šárka Holomoucká s Andreou Maratovou, takže ani ve dvojicích se ženský fotbálek nedočkal obhajoby.

Ani mužské dvojice za sebou nezanechaly nikterak znatelnou stopu. Martin Douša a Josef Eger sice postoupili, ale z posledního místa, což nemělo za následek nic jiného než sparingpartnerství Collignonovi s Dehoestem, Křepela – Nykodym vyhráli z pozice nasazených jediný zápas, následně podlehli holandskému páru Habets – Starren. Hlad po vítězství nakonec neukojil ani Collignon, když se ve finálové pětisetové bitvě musel poklonit umění dalších Američanů Gummesona a McMillina. Na třetím místě skončili obhájci z Británie – Atha a Hamilton a překvapení turnaje Crowder, Nardoci z USA.

Již druhým rokem se též účastnili vozíčkáři, a to v hojnějším počtu pěti párů z Itálie, Francie a Ruska. Z triumfu se radovali Italové.

Týmové soutěže

Protože si to zaslouží, budou na prvním místě tentokráte junioři. Ano, rodící se české naděje nesou vlajku. Oslabený tým nastupoval do každého zápasu s handicapem, přesto skončili v základní skupině druzí po výhrách nad Indií, Slovenskem a cenné remíze s Rakouskem. Přemožitele nalezli jen v celkových vítězích Němcích. Navzájem se výborně doplňovali, zaváhání jednoho vždy kontroval další perfektním výkonem a ziskem potřebných bodů. Ve čtvrtfinále celkem bez problémů vyřadili Jihoafrickou republiku, a až v semifinále nestačili na skvělý nizozemský tým v čele s Wesleym De Vriesem, ale otázkou stále zůstává, jak by to dopadlo nemít jeden z pěti zápasů zkontumovaný. Tak či onak David Plasgura – tři disciplíny – tři medaile…

Dívky změnily oproti loňsku stůl z Bonzini na Garlando, což byl celkem logický tah vzhledem k tomu, že Rakousko se potýkalo s absencí Vereny Rohrer a Melissy Mosser, a čekala se od nich minimálně obhajoba třetího místa, hlasitě se hovořilo o finále, v tichosti se doufalo v pohár nejcennější. Po nevydařených individuálních disciplínách se očekávání umocňovalo. Co ale následovalo, to byl šok. Bez nadsázky největší překvapení celého prodlouženého víkendu. Nejen že nepostoupily ze skupiny, neuhrály ani bod! Obyčejně v těchto pasážích vyzdvihuji ty lepší, nečekaně dobré výkony. Nyní je tomu naopak. Česko – Belgie 3:5 – duo Andy Pavli bez bodu, Šárka sice jeden, ale proti Van Der Sijpt, 150. hráčce světa. Česko – Slovensko 3:5. V derby to bolí vždy dvojnásob…Šárka bez bodu. Česko – Rakousko 2:6 – jediné body udělala Šárka… A to se dívky nestřetly ani s jedněmi ze semifinalistek – s Francií, Německem, Británií a Holandskem. Z těch vykrystalizovala celkem nečekaná finálová dvojice – Francie (Německo 3:0) a Velká Británie (Holandsko 3:1). Ani finále nenabídlo žádné drama, třikrát ve třetím setu napočítaly více bodů Francouzky a před vyprodanou halou sklidily zasloužené ovace z řad „obyčejných“, tedy fotbálek nehrajících diváků, i od zasvěcených.

Pod koučem Patrickem Vansonem se po ženském fiasku křeslo otřásalo a nezbývalo mu, než vkládat poslední naděje do před turnajem odepisovaného mužského týmu plného nováčků (Pernica, Douša, Velart, Pospěch), navrátilců po sedmi letech (Eger), zapřísáhlých odpůrců Bonzini (Nykodym), outsiderů pro štěstí (Kodl III.) a Křepelů bez formy. Výběru stolu předcházeli dlouhé diskuze a rozsáhlé analýzy a zpětně se nezdráhám říci, že lepší volba neexistovala. Ve skupině mělo mužstvo Spojené Arabské Emiráty a Japonsko – tedy zaryté „Tornadysty“, co si s Bonzini většinou rozumí jako čert s křížem (Litva nedorazila). Taktika tedy byla jasná – uhrát si Bonzini, třeba někde kápne Tornado. Nebezpečné Emiráty zkazily nasazení, takže jsme vedli 2:0 a stačilo udržet Bonzini. To se hned druhý zápas nepodařilo Velartovi s Nykodymem a před posledními jedničkami je skóre 4:4. Nastupuje ale Ladislav Křepela, odevzdá famózní výkon na obou stolech a první, klíčové, vítězství je v kapse. Proti Japonsku už nechyboval nikdo, body navíc přidal Křepela, Kodl III. a dvojice Eger – Velart a na hotel se jelo hnedka zvesela z prvního postupového místa s plným počtem bodů. Nemohu opomenout skvělého „týmotvořiče“ Petra Pospěcha, jenž sice nenastoupil k jedinému zápasu, ale jeho přítomnost v týmu byla znát při každé hře a pohoda, kterou dodával, z hráčů vyzařovala. To on nám (a nejen nám) cestu tramvají zpříjemnil zpěvem.

V osmifinále nás čekala Itálie (Roberto), nebezpečná a nevyzpytatelná Itálie – zápas roku. To si všichni uvědomovali a náležitě k zápasu též přistoupili. Zápas načal Láďa trochu utrápenou výhrou 2:0. Následuje dvojice Pernica – Nykodym, kde Adam podá životní výkon a Vojta dá životní branku na Bonzini – „bangshot“, a suverénní vítězství 2:0. Celé utkání zavírá Martin „Mašíno“ Douša mašinérským stylem – až do matchballu se stoprocentní úspěšností na všech tyčích na obou stolech – 2:0. I proti Itálii se vybraný stůl osvědčil – trápení je pro Italy na Bonzini slabé slovo.

Dokonce i pro dalšího soupeře byl náš stůl tou nejnepřijatelnější volbou, takže se „Mašínovi“ podařilo uhrát proti Pappasovi jeden set… Co si budeme povídat ve finálové zóně byl před hlavní tribunou a kamerami Eurosportu ve čtvrtfinále pouze jeden tým – USA. Státy se skóre z pavouka 12:1 pohodlně obhájily, a jestli nemají obhájit i příští rok, bude muset Evropa udělat jeden tým a ještě doufat, že si pět nejlepších Američanů zlomí ruku. Potřetí ze třech World Cupů na sebe narazili USA a Francie, tentokráte až ve finále – rovněž rychlý proces (3:0). Třetí příčku obsadilo Rakousko a Belgie.

I američtí senioři vybojovali v napínavém zápase proti Německu titul mistrů světa. Třetí skončilo Holandsko a Velká Británie.

Po turnaji

Češi v oslavování (ne)úspěchů, to je něco jako Američani ve fotbálku, a tak není divu, že ve chvíli, kdy závěrečná player´s party spěla k závěru a všelijak unavení hráči si volali taxíky, my jsme se (i díky nekřesťansky drahému a nechutnému pivu, na které se čekalo nekřesťansky dlouho) sotva „rozehráli“ a v dobré víře zaveleli ze zvyku hledat non-stop. Přibližně třicítka důvěřivců z celého světa, hlavně pak z Dánska, Bulharska, Slovinska, Ruska a Anglie se za námi v dobré víře vydala. No jo, ale non-stop v Nantes? To je jako swinger´s party v kostele! Žízeň byla ale veliká, a tak jsme po pár náhlých změnách směru, průběžné performaci s opuštěným kočárkem a několika „nucených“ pauzách dorazili na úplně mrtvou diskotéku. Nevelké prostory a konzervativní zaměstnanci nás doslova nepobírali. V tu ránu nám patřil parket a v tu další ránu i tyč pro striptýz. Té se obratně chopil Péťa Pospěch a dolu jsme ho dostali, až když se muselo jít na vlak. Ke skupině TGV se přidala i Terka Penzová a cesta proběhla bez menších potíží, tedy bez zpoždění, špatných přestupů a domorodců, co chtějí embosované karty. Na letišti už jsme se nemohli dočkat, až se podělíme se zbytkem o naše zážitky. A nedočkali… Zbylých deset automobilistů si špatně spočítalo cestu a pařížská ranní kolona je na letadlo nepustila. Štěstí v neštěstí měli, že dorazili ještě téhož dne večer z Paříže za „lidovku“.

Libor Kodl III.

Komentáře

+/- report Hauzr Jan 20.1.10 v 00:00

Pěknej report, dobře se to četlo..

+/- fake Pospěch Petr 20.1.10 v 00:12

takze tak,,byl to skvely zazitek,,,s myma peti kamarady,,,ze sme si to uzili na 300%... to ze sme museli tahat 500lkm patnactikilove tasky na zadech to se taky dalo:D ale kody zapomel na tramvaj jeste...a zadny striptyz neprobehl...ten vypada jinak bracho :D mozna v havru uvidime :D ale celkove sem rad ze si tu skoro vse podstatne napsal...---a hlavni dik patri slovakum...kteri se snazili az nad sve sily..bohuzel 800€ bylo za punto moc

+/- ... Fendrych Adam 28.1.10 v 11:59

Parádní článek.

Vložit komentář

Pokud chceš napsat komentář, musíš se přihlásit.